Zaměření konference - Anotace jednotlivých příspěvků

„Když mají děti smutek…“ Truchlení dětí a dospívajících
PhDr. et Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., Bc. Jakub Jansa
Katedra sociologie a andragogiky FF UP Olomouc

Problematika umírání, smrti a truchlení se dotýká i dětí i dospívajících, a to ve větší míře, než si obvykle dospělí lidé uvědomují. Spojení dětství a smrti se může zdát téměř paradoxní a může asociovat až kontradiktorický rozpor, protože dětství je vnímáno jako radostné období života a smrt jako konečná fáze lidského bytí. „Smrt však neexistuje jako něco separovaného, není pouze konečným bodem na pomyslné linii lidské existence, život a smrt existují současně, ne následně – vytěsnit ze života smrt by znamenalo vytěsnit ze života život sám." (Božuková, 2008)
Faktem ale je, že truchlení dětí a dospívajících je tématem opomíjeným nejen v literatuře, v poradenské praxi, ale i v běžné každodenní realitě. Výsledkem je pak to, že neumíme – ani jako osoby blízké, ani jako profesionálové v pomáhajících profesích - čelit smutku dětí a dospívajících a nedokážeme je adekvátně podpořit.
Text pojednává o úmrtí blízké osoby očima dítěte a dospívajícího, poukazuje na fakt, že i nejmenší děti jsou schopny registrovat smrt a určitým způsobem na ni reagovat.
Příspěvek reflektuje nejen primární znaky procesu truchlení, ale prezentuje i možnosti intervence, které by svou formou odpovídaly možnostem a požadavkům tohoto věkového období.

Institucionalizace péče o pozůstalé v ČR
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR

Začlenění pozůstalých a zohlednění jejich zpětných vazeb je pro pečující zdrojem důležitých podnětů. Podněty a požadavky je třeba začít v českém prostředí definovat a standardizovat.

Příspěvek reflektuje kořeny institucionalizované péče o pozůstalé v západní Evropě, tradiční pomoc v zármutku (církevní právo, pastorace vdov a sirotků, bdění u mrtvého, pohřeb a hřbitov) i nová pojetí mezi pracovníky v paliativní péči.
Autor reflektuje existenci institucí, směrnic a norem, které se v oblasti péče o pozůstalé významně angažují, tj.: Fóra pro výzkum truchlení (Bereavement Research Forum), Evropské asociace paliativní péče, směrnice NICE (National Institute for Clinical Excellence), Evropské technické normy o požadavcích na pohřební služby (Funeral Services - Requirements 2005), kterou Evropská komise pro normalizaci přijala dne 29. srpna 2005 (ČR o rok později) a jež péči o pozůstalé významně rozšířila.
Zabývá se aktuální situací v České republice, nastiňuje definici „pozůstalého“ v českém právním řádu a úlohu správních úřadů a místní samosprávy.
Interpretuje pomoc pozůstalým v otázkách majetku, závětí, bydlení, finančního zajištění, pitvy, převozu těl, vystavování zemřelých, uložení uren, problematice okrádání pozůstalých pohřebními službami, ochranou spotřebitele.
Apeluje na absenci specializované psychologické spirituální péče a budoucí vizi, spočívající ve stanovení "pohřebního" kaplana působícího v pohřebnictví (podobně jako kaplan vojenský a nemocniční), zpětné vazbě od pozůstalých (uživatelů pohřebních, hřbitovních a kremačních služeb), ve které bude respektována jejich participace na péči.
V neposlední řadě zdůrazňuje potřebu kontroly kvality a mechanismů zpracování stížností, které by měly být v pohřebních službách samozřejmostí, stejně jako adekvátní péče jednotlivým uživatelům i celým skupinám, včetně národnostních a jiných menšin.

Sociální práce v paliativní péči
Mgr. Marie Přidalová
Institut pro výzkum reprodukce a integrace spol., FSS MU v Brně

Paliativní péče je specifický obor, který poskytuje podporu nevyléčitelně nemocným a umírajícím pacientům. Role lékařů, zdravotních sester či psychologa jsou v této oblasti poměrně jasné – laikům i profesionálům. Sociální pracovník často zůstává nejasnou postavou, od níž se očekává především sociálně-právní poradenství. V příspěvku se budeme zabývat tím, co dalšího může tato profese nabídnout umírajícím a jejich rodinám a čím přispívá k fungování paliativního týmu.
Vyjdeme z toho, jaké dimenze sociálního života těžká nemoc zasáhne. Jak je neléčitelně nemocný (a posléze umírající) pacient stigmatizován v rámci svého stávajícího sociálního prostředí a co pro něj znamená neznámý svět zdravotnických institucí? Odtud navážeme na konkrétní možnosti sociálního pracovníka v paliativní péči. Mezi ně patří 1. pomoc při adaptaci na život s nemocí, 2. podpůrná péče a doprovázení nemocného, ale i jeho nejbližších, 3. pomoc v přípravách na smrt,
4. pomoc pozůstalým. Budeme se také zabývat dalšími možnými aktivitami v rámci paliativního týmu, jako je práce s dobrovolníky nebo spolupráce se zdravotnickým personálem.
Na závěr zhodnotíme situaci sociální práce v paliativě v českém prostředí a zmíníme specifické problémy v této oblasti.

Etika v práci s umírajícími a jejich blízkými očima řeholních sester
Mgr. Zdeňka Dohnalová
Katedra sociální politiky a sociální práce, FSS MU v Brně

Řeholní sestry, které tvoří nedílnou součást života římskokatolické církve, se vždy velmi výrazně angažovaly v sociální oblasti a ve zdravotnictví, kde se s umírajícími a jejich blízkými mnohdy setkáváme. Řeholní sestry se vyznačují specifickým životním postojem, který ovlivňuje etickou dimenzi jejich přístupu k práci s umírajícími a jejich blízkými a svým etickým přístupem nabízí alternativní pohled na dané prostředí. O tom, co znamená být v českém prostředí řeholní sestrou, která je zároveň i sestrou zdravotní nebo ošetřovatelkou, příliš mnoho nevíme. A právě tato skutečnost mě podnítila k sepsání tohoto příspěvku.
Cílem je pokusit se nalézt odpověď na otázku: Jaké etické otázky řeší řeholní sestry pracující s umírajícími a jejich blízkými? Bude nás zajímat nejen to, jaké etické otázky práce s umírajícími a jejich blízkými řeholní sestry identifikují, co jejich obsahem a jaký postoj k nim zaujímají, ale i to, do jakých vědních oborů jejich etické otázky spadají. Dále se pokusíme zjistit, zdali způsob řešení etických otázek vede ke snaze řeholnic podílet se na naplňování cílů sociální práce.
Domníváme se, že podrobná analýza etické dimenze přístupu řeholnic k práci s umírajícími a jejich blízkými by mohla přispět k debatě ohledně možného zkvalitňování, popř. rozšiřování nabídky zdravotnických a sociálních služeb v České republice. Případná debata o této problematice by jistě oslovila široký okruh lidí – ty, jejichž život se blíží nebo se již aktuálně nachází v terminálním stádiu a jejich blízké; dále pracovníky zařízení, která poskytují umírajícím zdravotní a sociální péči a v neposlední řadě také zájemce o tuto tematiku z řad široké veřejnosti

Činnost pohřebních institucí ve vztahu ke kultuře pohřbívání – analýza výsledků z kvantitativního výzkumu
Mgr. Zlatica Dorková, Ph.D.
Ústav aplikovaných společenských věd, IZS FHS UTB ve Zlíně

Pohřební instituce i přes svou komerční činnost hrají důležitou roli v naší společnosti. „Služby v pohřebnictví, snad jako žádné jiné, vyžadují od všech podnikatelských subjektů, aby přistupovaly ke svým zákazníkům s vědomím, že nabízejí služby vyžadující nejen profesionální přístup, ale navíc lidský cit, úctu a pochopení pro těžké chvíle spojené s vypravením "poslední cesty" jejich blízkého příbuzného“ (Kodex cti Sdružení pohřebnictví v ČR). Profese pracovníka pohřební instituce je jistě náročná, nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. Můžeme také říci, že pracovníci pohřebních institucí do velké míry ovlivňují poslední rozloučení se zemřelým, tj. samotnou realizaci pohřebních rituálů, čímž ovlivňují i kulturu pohřbívání ve společnosti. Cílem tohoto příspěvku je interpretace nejzajímavějších výsledků z kvantitativního výzkumu, který byl realizován v letech 2007-2008 a zaměřoval se na analýzu činnosti pohřebních institucí v České republice.

Vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí v oblasti thanatologie
Mgr. Soňa Vávrová, Ph.D., Bc. Renata Polepilová
Ústav pedagogických věd, FHS UTB ve Zlíně

"Naše společnost je posedlá mládím, sexem a mocí a před stářím a rozkladem uhýbá. Není děsivé, že odhazujeme staré lidi, když je jejich pracovní život u konce a už nejsou užiteční? Není znepokojivé, že je strkáme do starobinců, kde umírají opuštěni a zapomenuti?" (Rinpočhe, 1996)
Autorka se ve svém příspěvku zamýšlí nad významem vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí, tedy profesí pracujících s lidmi a pro lidi, v oblasti thanatologie a doprovázení umírajících a pozůstalých. Společně s Rinpočhem spatřuje paradox dnešní doby v tom, že mladí lidé bývají vzděláváni v mnoha oborech, avšak v tom nejdůležitějším, který skrývá klíč k celému smyslu života, tedy v tom, co je smrt a jak zemřít, je nikdo nepoučí. Podle autorky je třeba v průběhu profesní přípravy pracovníků pomáhajících profesí formovat jejich postoje ke smrti a umírání, což implikuje změnu chování k přestárlým, nemocným a umírajícím. Vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí v oblasti thanatologie by nemělo být založeno výhradně na předávání teoretických poznatků a vědomostí, ale mělo by být koncipováno jako komplexní vzdělávací cyklus, v jehož průběhu jsou formovány postoje frekventantů k základním ontologickým otázkám.
Cílem vzdělávání by mělo být detabuizování tématu smrti a internalizace faktu konečnosti života jako přirozené součásti jedincovy životní dráhy. V rámci vzdělávacího procesu by měly být u studentů rozvíjeny emoční kompetence, tedy specifické soubory znalostí, dovedností, zkušeností, vlastností a postojů. Autorka je přesvědčená, že rozvoj klíčových kompetencí, které tvoří základní pilíř profesní přípravy pracovníků pomáhajících profesí v oblasti thanatologie, můžeme přímo navázat na rozvoj emočních kompetencí, které vycházejí ze základních pěti složek emoční inteligence.

Péče o klienta v pokročilém stadiu demence
Mgr. Hana Hetzler
Haus Zabergäu, Baden-Württemberg, NSR

Autorka pracuje jako zdravotní sestra na gerontopsychiatrickém oddělění „Haus Zabergäu“, náležejícím k církevní, neziskové organizaci „Evangeliche Heimstiftung“, největšímu poskytovateli sociálních služeb v oblasti pobytové péče o seniory ve spolkové zemi Baden-Württemberg.
Na základě vlastních zkušeností a znalostí, získaných dalším vzděláváním v Německé Spolkové Republice, referuje o péči o klienta s demencí v pobytovém zařízení. V příspěvku prezentuje především chod zařízení, jeho financování a filosofii péče o klienta v pokročilém stadiu demence s akcentem na poslední etapu jeho života.

Eutanázie - dilema života a smrti
Ing. Mgr. Leona Hozová
Ústav pedagogických věd, FHS UTB ve Zlíně

„Představa smrti v sobě nese strach a úzkost, i když je jasné, že tělesná smrt je jistota pro každého. V dnešní době se člověk obává především toho, že v průběhu nemoci a umírání bude trpět, že ztratí svoji lidskou důstojnost a bude na obtíž svým blízkým.“ (Strunecká, 2010)
Autorka se ve svém příspěvku zabývá etickou otázkou spojenou se životem a smrtí. S rozvojem schopností udržovat člověka při životě ještě dlouho poté, kdy byly vyčerpány možnosti kauzální léčby, popřípadě, kdy člověk není sám spontánně schopen základních životních funkcí, zde vyvstávají právoplatné otázky, v jakém okamžiku je možno člověka považovat za mrtvého (z hlediska fyzické složky, psychické nebo sociální roviny), co je to umírání s důstojností, zda je život právo nebo povinnost, a kdo může rozhodovat o životě člověka, a za jakých podmínek? Jedním z okruhů problémů je právě otázka eutanázie. Tato je velmi aktuálním, „žhavým“ tématem, u kterého se názory odborné i laické veřejnosti velmi různí. Někteří lidé označují eutanázii jako “milosrdenství smrti“, je však velká řada osob, kteří považují eutanázii za nemorální a spolu s vraždou ji označují za rovnocenný akt.
Příspěvek se dále zabývá rozdílem mezi aktivní a pasivní eutanázií, který spočívá v rozlišení „usmrtit pacienta“ a „ponechat pacienta zemřít“. Autorka blíže seznamuje s konkrétním případem poskytnuté eutanázie u ženy, jejíž příběh byl v Nizozemí svého času velmi medializován a vyvolal řadu etických dilemat.

Role rituálů při doprovázení umírajících
Mgr. Radana Nováková, Ph.D.
Ústav pedagogických věd, FHS UTB ve Zlíně

„Rituály jsou mincí, jíž splácíme pozornost dané chvíli.“ Robert Fulghum

Příspěvek pojednává o roli rituálů při doprovázení umírajících. V rámci úvahy je definován pojem „přechodový rituál“ ve kterém jsou, v souladu s odkazem Arnolda Gennepa (1909), rozlišeny zvláštní kategorie samostatných a na sebe navazujících fází. Ty vyjadřují odloučení, pomezí a sloučení, přičemž jejich význam je stále tentýž – umožňují jedinci přejít od jedné situace k jiné. Tím přispívají k naplnění důležitých životních funkcí. Průběh jednotlivých fází je deklarován na příkladu pohřebních rituálů, které byly popsány v polovině 19. století ve Vizovicích.

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
Fakulta humanitních studií